Nakládání s majetkem města

Rozhodování o způsobu nakládání s majetkem města je složitý a zdlouhavý proces probíhající od Sametové revoluce v režii demokraticky zvolených členů Zastupitelstva města. Hned v prvním řádném volebním období se rozhořely spory jakým způsobem privatizovat majetek města, a hlavně který majetek. Proto byly vytvořeny seznamy neprodejného majetku. Tyto seznamy existují doposud, ale postupně se z nich majetek, u kterého pominul důvod, pro který byl zařazen v seznamu neprodejných, uvolňuje k prodeji.

Bylo důležité se nejprve zbavit majetku, který neúměrně finančně i administrativně zatěžoval město a tím byl bytový fond, jehož převážná většina byla zprivatizována na základě Pravidel pro prodej obydlených bytových domů z roku 1995, která s mírnými úpravami platí doposud.

Aby byl tento proces co nejrychlejší, prodávaly se nejdříve sdružením stávajících nájemníků vyloženě bytové domy bez nebytových prostor a poté, když to zákon umožnil, se začaly rozprodávat po jednotkách domy s nebytovými prostory.

Nebytové prostory v lukrativních částech města

Je diskutabilní, zda bylo správným rozhodnutím zbavovat se nebytových prostor v nejlukrativnějších částech města. Podle mého soudu měl tento majetek zůstat městským a město mohlo těžit finanční prostředky z pronájmů i za tu cenu, že by muselo tyto prostory spravovat a finančně se podílet na jejich údržbě. Úvahy o zřízení městské společnosti do které by se majetek vložil a která by jej profesionálně spravovala, nenašly bohužel u zastupitelů podporu. Zejména proto, že by tím byla výrazně omezena možnost zastupitelů s majetkem disponovat. Tento model byl s úspěchem aplikován v některých českých městech – Český Krumlov je toho pěknou ukázkou.

Výsledkem celého privatizačního procesu je skutečnost, že až na pár výjimek (např. Tržní krámky) městu téměř žádný lukrativní majetek nezůstal, naopak v majetku města zůstaly nevýdělečné nebo problémové objekty finančně náročné na údržbu nebo na uvedení do vyhovujícího stavu, ale takové, kterého se město nechtělo, nebo z různých důvodů nemohlo zbavit (např. kolonády, Alžbětiny lázně, Goethova vyhlídka, Diana, Sv. Linhart, Jelení skok, Městské divadlo atd.).

Císařské a Alžbětiny lázně

Samostatnou kapitolou jsou Císařské lázně, které kdysi město převedlo do majetku Karlovarského kraje s příslibem, že kraj získá na rekonstrukci snáze než město potřebnou dotaci. Po řadě let přišel Karlovarský kraj s myšlenkou objekt Císařských lázní vrátit do majetku města. Naštěstí následně došlo k dohodě mezi Karlovarským krajem a Statutárním městem Karlovy Vary a společným úsilím se pomalu blížíme k obnově tohoto klenotu města.

Přestože se město snaží využít dostupné dotační tituly, což je sice administrativně náročný proces s nejistým výsledkem, ale bylo by chybou jich nevyužít, nezískává finanční podporu na obnovu některých objektů (jako jsou například Alžbětiny lázně), protože na takový typ objektu bohužel dotační titul neexistuje.

Některé z problematických majetků byly dány do správy příspěvkových organizací nebo obchodních společností města (např. Dopravní podnik nebo Lázeňské lesy), které s nimi dobře hospodaří.

Nakládání s pozemky

Výrazně lepší situace je v nakládání s pozemky, kdy město postupně reviduje jednotlivé lokality a stará se o narovnání vlastnických vztahů, jelikož není žádnou výjimkou když se faktický stav výrazně liší od stavu uvedeného v katastru.

Čím méně pozemků městu zbývá, tím intenzivnější je tlak žadatelů na jejich odprodej. Proto Komise pro hospodaření s majetkem města (složená z devíti členů nominovaných napříč politickým spektrem) velmi pečlivě zvažuje, které pozemky jsou pro město potřebné a které jsou zbytné. Rada města pak předkládá Zastupitelstvu města prodeje ke schválení. Občas se stane, že ač pozemek prošel Komisí pro hospodaření s majetkem města i Radou města, ve finále ho Zastupitelstvo města k prodeji neschválí. Zpravidla je to z důvodů nesouhlasu s nízkou prodejní cenou.

Znalecké posudky a prodej nemovitostí

Ve velké většině případů ani komise ani Rada města nezná odhadní cenu v době, kdy prodej doporučuje (zpracování znaleckého posudku se zadává až v okamžiku, kdy Rada města s prodejem souhlasí). Stejná situace občas nastane i u prodejů objektů.

Ve znaleckých posudcích vidím největší problém. Bohužel není žádnou zvláštností, že se na jednu nemovitost sejdou dva i více znaleckých posudků, které se diametrálně liší cenou. Je třeba si uvědomit, že znalecké posudky jsou určeny zejména pro administrativní účely – například daňové) a velice často nemají nic společného s odhadem tržní ceny, která bývá mnohonásobně vyšší.

Proto se město snaží v poslední době prodávat nemovitosti licitací, obálkovou metodou nebo veřejnou dražbou, tedy způsoby ve kterých se promítne skutečná tržní cena. Bohužel málokdo ví, že se může přihlásit jako zájemce o koupi nemovitostí, u kterých byl na úřední desce zveřejněn záměr prodeje byť i pro jiného konkrétního žadatele. Tak se často stává, že žadatel zůstává jediným zájemcem a pokud zastupitelé prodej schválí, koupí si vlastně nemovitost levně za cenu dle znaleckého posudku, nikoli za cenu tržní.

Vlastimil Lepík